Jaroslav Havlíček - spisovatel

14. ledna 2007 v 15:56 | zh |  Osobnosti
Jaroslav Havlíček přišel na svět 3.února 1896 v Jilemnici, do níž pak zasadil děj některých svých románů. Pocházel z učitelské rodiny, toužil se stát malířem, ale rodiče mu taková studia nedovolili. Vystudoval tedy obchodní školu a po celý život pracoval jako úředník Živnostenské banky v Praze. Tato práce ho neuspokojovala a vyčerpávala. Aby však uživil svou ženu a syna Zbyňka, který se stal významným surrealistickým básníkem, v práci setrvával a psaní se věnoval po nocích.


"Tedy úředník? Chudák, že? A přivedl do toho ženu." Tvářička se jí zkřivila nepochopitelnou záští. "Hezká? Ach, už ne, viďte," četla na jeho sklopených víčkách. "Chytrá? Nikdy nebyla. Tak tedy šeredná a hloupá. Ta vaše manželská láska-jen jakási tělesná potřeba. Prosím vás, mlčte, dovedu si to představit. Někdy jste po ní také toužil? Dávno, sám nevíte proč. To jsou, můj milý, takové čáry. My ženy děláme takové čáry, jen abychom získaly celoživotní zaopatření. (...) Bože, je to všecko tak smutné, tak nesmyslné! Co hledáme, nikde a nikdy nenajdeme, prostě to není. A přece jen, vždycky se nám zas znovu zamotá hlava, znovu dychtíme, znovu doufáme. Už to brzy přejde, pak ztichnu, budu se přísně strojit, vychovávat děti k mravnosti a moudrosti..."

Kalvachovi bylo, jako by byl celý život zaspal a teprve nyní se probudil. V hlavě mu hučelo. Byl to mlýn, rozemílající všechny hodnoty, drtící všechny dosavadní jistoty. Nebylo by to svrchovaně krásné všechno zahodit, všechno nechat stranou, kancelář, ženu, dítě, nikdy se už mezi ně nevrátit, zůstat tady-ovšem jen na jeden den nebo na dva-ale pak? (...) Ukázalo se, že by byl ochoten vyvrátit svůj život z kořene, zbavit se obtížné společnosti, zůstat sám. Sám a svoboden, někdy o hladu, co na tom, někdy bez přístřeší, ale lehký, tak lehký, žádné břemeno, žádná povinnost... Bouřil proti všem zákonům a řádům, žaloval na lidi i na boha. Svět se zkrátka nepodařil. Všechno je špatně zařízeno. Samá vějička, samé šálení. Podvod. I na ty nejčistší, nejkřišťálovější věci nezbytně čeká rozklad. Zesmutněl. Tu k němu přikročila a zacpala mu dlaní ústa. "Blázínku, nekaž tak přece!" Nesmála se mu však, byla mateřsky dobrá... Pocit pokorného vděku teď převládal. Och, toho marnotratného vzdoru! Té horoucnosti, s níž ho objímala! Nikdy, nikdy na ni nebude moci zapomenout! (...) Cítil se být okraden, ale nevěděl kdy a kým. (...) Cítil, že z jeho života prchá poslední šťastná náhoda, že se loučí se svou mladostí...

(Havlíček: Kalvach, 1976, s.42-49)

Publikoval původně zejména povídky v časopisech. S výjimkou A.Staška neměl ani žádné kontakty s ostatními literáty své doby. Do světa literatury vstoupil až ve svých 39 letech. Zbývalo mu tehdy jen osm let do konce života. Přesto se stal jedním z našich nejuznávanějších moderních prozaiků a zaslouženě se o něm mluví jako o mistru psychologické prózy. Námětem jeho děl je banální každodennost, měšťáctví a snobismus, stejně tak jako iracionální záhady, neobvyklé prožitky, často falešné sebeprožitky, hry s city a vztahy, duševní trýzeň, pesimismus, šílenství, smrt... Figurují před námi plasticky popsané typy kariéristů, sobců a tragických zkrachovalců, slabochů a narušených lidí, ale zároveň i velmi silných osobností s vytrvalou mravní a duševní silou. Zvláštní postavení mají v této souvislosti přirozeně statečné ženy, vykreslené se skvělým pochopením ženské psychologie, bez umělého patosu. Havlíčkova tvorba je ryze epická, někdy až naturalistická, s baladickými prvky. Žádná rozvláčnost či zbytečné zdlouhavé popisy. Havlíček se vyjadřuje úsporně, věcně. Je skvělým vypravěčem. Přesto o svých dílech hodně pochyboval a neustále je přepisoval a upravoval.
Stěžejním dílem měla být trilogie Ulrychovsko. Z ní však vyšel jen jeden díl, Vyprahlé touhy (1935), přepracovaný na Petrolejové lampy (1944; zfilmováno). Příběh jedné z epizodních postav tohoto románu je rozpracován v díle Synáček (1943). Vlčí kůže (1967) je dalším torzem z obrazů, které měly být součástí zamýšlené trilogie.
K vrcholu Havlíčkovy tvorby patří Neviditelný (1937), Ta třetí (1939) a Helimadoe (1940). Všechna byla později zfilmována.
Během krátké literární kariéry stačil napsat ještě asi dalších sto povídek a řadu jiných próz. Vycházely často až posmrtně (např.soubory Prodavač času, Hodinky pana Balabána, Neklidná srdce, Jaro v domě, Smaragdový příboj, Neopatrné panny). Zvláště významný je cyklus Kalvach (1976), kde s promítají i části autorova portrétu. Postava Kalvacha se objevila hned v jedné z prvních povídek Svatá noc (1927) A poslední povídka cyklu, Poutník v mlze, je posledním Havlíčkovým dílem vůbec-napsána necelý měsíc před vlastní smrtí. Čiší z toho jistá osudovost, když si Havlíček do červeného notýsku, kam si zaznamenával úryvkovitě své tvůrčí nápady, na poslední stránku poznamenal: "Kalvacha zamordovat".
Zemřel vyčerpán, uprostřed 2.světové války, dne 7.dubna 1943, ve věku pouhých 47 let na zánět mozkových blan.

Co je to vlastně čas? (...) Je to látka hustší než vzduch, která člověku brání, aby prožil svůj život v jediném okamžiku, jako když povolíš kotvičku hodinového péra-ryc-a celých těch dvanáct nebo čtyřiadvacet hodin je odtočeno v jediné vteřině.

(Havlíček, Kalvach, 1976, s.152; napsáno necelý měsíc před smrtí)

Další citace:


Z čeho má člověk vycházet? Z jedině rozumné a pohrdavé představy-nic nemít. (...) Umět nic nemít. Pak nemůže ztrácet. (...) Já nemám děti. Víte to tak docela jistě, že se stalo neštěstí, když nějaký život nevzešel? Nebo vzešel a uhynul? Víte jaký by to byl život? Oplakávat dítě-vždyť to je-sebe sama oplakávat. Nechci tvrdit, že je to příliš veliké sobectví, ale láska je jiného skrze sebe milovat.(Havlíček, 1943)

Byla chytrá. A jak byla jemná! Ani slůvka nad onu míru, kdy začínáme nevražit na moudrost toho druhého. Nesobectví? Nezištnost? Ne, ale nejjemnější shovívavost a pozornost k druhému. Nikdy mu nedala najevo, že něco prohrál. (...) Rozumný, veselý člověk, žena, vysílal kolem sebe jakousi ustavičnou záři. Nic pouze účelového, ve všem zakleta nějaká krása. Všechno jen pro potěšení, pro chuť. (...) Jsou různé stupně statečnosti, jsou jasní a méně jasní lidé, životní a méně životní. Milena byla jako ohnisko radosti. Prýštila z ní jako zázračný pramen. Nikdy nepoklesla na duchu. Nikdy neprojevila zášť, neodsuzovala, nebouřila se. Co nesla, nesla lehce, jako by to bylo lehounké jako peří. Celý život jí byl lehký, ovládala jej, nebyla jím ovládána. (---) Žila jako hýčkané dítě-ale kdo ji vlastně hýčkal? Byla taková pokojná, vlídná, vroucí, tajemná, utajená, takový zářící život. (...)

Hela byla docela jiný člověk. Praktický, otevřený-ne, ne, nic špatného tím Kalvach nemyslil, ale přece-člověk trochu přízemní. Žádný vyvinutý cit pro krásu.Člověk zatížený nesčetnými břemeny. Ulevovala si tím, že na ně naříkala. Chtěla být oceňována, vážena, měla požadavky, nevraživé a přísné. (...) Nikdy se nemohlo říci, že by byla laskavá. Dobrou náladu měla jen zřídkakdy, povětšině byla podrážděná nebo zaujatá nějakou prací... (...) Celá kuchyň páchla kašičkami, sušením plen, děti se chovaly, řvaly, byly nezpůsobné, neklidné-matčin vzor na ně působil znervózňujícím a zneklidňujícím vlivem. Nikdy nic podobného Kalvach nevyslovil. A své myšlenky tajil a střežil jako oko v hlavě. Připadalo mu to tenkrát-v dobách celkem vlídného manželského soužití, v dobách manželské zamilovanosti (byla to však ještě nějaká zamilovanost?) jako zrada, páchaná na Hele. Na pečlivé, vzorné, věrné hospodyni Hele, na Hele, matce jeho dětí. Raději o tom nepřemýšlet. Raději zahradit tyto pocity a tyto představy nějakým ctnostným stanoviskem, nějakou rezignací. Rezignací bez příměsku trpkosti, ovšem, ovšem, nejsme přece tak mladí, abychom nebyli realističtí a moudří. Copak je možný život bez ústupků? Může mít člověk všechno, nač si jen vzpomene? (...) Kdyby šel vždycky jen po svých choutkách, nebyl by možný žádný řád, bez kázně a sebekázně by nebyla možná lidská společnost. Něco se ztratilo ze světa svobody, ale zato se získalo jisté bezpečí. (Havlíček, 1943)

Co je to rozum? Co je to pohodlí? Veteš. Lživé svaté obrázky do rakve. Život je nerozumný. Život je nebezpečný. (Havlíček, 1939)


Milovati, to neznamená vymýšlet systém bezmračného štěstí. Obdivujeme se povrchu: záři, vůni, barvám. Manželství není chorobinec. Není to sanatorium pro přestárlé muže a ženy. Manželství je nebezpečný pokus dvou srdcí ještě dosti horkých, aby se v sobě mohla spálit. K lásce patří mládí. Bouřlivé vzdouvání a klesání, jásání a sebemučení. (Havlíček, 1939)

Jednou v dubnu jsem seděl právě na téhle lavičce (...). Nebylo to ještě příliš vábné sedět, třebas byl krásný, slunečný den. Za chvíli jsem byl prostydlý. Vstal jsem a šel bez cíle... A nevím ani jak, octl jsem se dole v ulicích. Tam bylo mnohem tepleji, vítr tam tak nedorážel. zapadalo slunce a všechno bylo jen svrchu ozářené. Domy nahoře zlaté, dole stinné. Nedá se to ovšem vylíčit ani vysvětlit, ale tenkrát jsem v sobě zčistajasna pocítil jaro. Nevýslovně sladkou vlnu, zvoucí na toulky, na cestu do neznáma, rozkošný pocit svobody a neslýchaných možností, něco zpěvného a klidného zároveň, uvědomění zdraví a síly. (...) Prostě jsem šel ulicí, na každém jsem našel něco zajímavého nebo milého. Měl jsem překypující vědomí, jak krásné je být mlád. Bylo to takové, jako by se mělo stát něco pro mne významného a velikého. A nestalo se nic. (...) Celá ta věc nějak skončila-už ani nevím kde. Možná že v hospodě. Nebo v mnohomluvnosti. (...) Ráno kocovina. Bolení hlavy. (...) Taková nerozumná vyšlehnutí marnotratných plamínků má na svědomí vždycky jen jaro. Nic jiného než jaro. Jindy se to nepřihází-a člověk musí být mlád. Léto-podzim-ani si nedovedu představit, že by něco podobného přišlo...(Havlíček, 1933)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.