"Výlet" k pomníku Palackého, 20.2.2007

21. února 2007 v 1:03 | zh |  Praha
Výprava k jednomu z nejhodnotnějších pomníků období pražské secese není pravda výletem v pravém slova smyslu. Jezdíme kolem něho mnozí možná denně a jak to tak bývá, vnímáme ho jen jako každodenní kulisu. Postrádat bychom ho asi začali teprve kdyby náhle zmizel. Monumentální pomník Františka Palackého (1798 - 1876) už jednou tento osud postihl. Nacistům byl totiž trnem v oku a přikázali jeho zničení. Stateční vlastenci v čele se správcem poštovních stájí ho rozebrali a ukryli v karlínském Národním domě a poté nechali v ohradě na Invalidovně zarůst plevelem. Po roce 1948 se proto mohl pomník vrátit na své místo na Palackého náměstí při stejnojmenném mostu, kde byl slavnostně odhalen roku 1912. Základní kámen byl ale položen už 19. 6. 1898 v den 100. výročí narození národního buditele a vůdce, "Otce národa" a hlavně autora Dějin národu českého. Sedět ve své žulové podobě mohl také před Rudolfinem nebo na Karlově náměstí, ale městská rada rozhodla jak rozhodla.
Palacký sám je z celého sousoší nejméně výrazný. Sice důstojný, ale skromný, nenápadný...
Zato kolem něho dokola, často bez povšimnutí Pražanů spěchajících na tramvaj nebo z ní, doslova řádí alegorické postavy, které povstaly z masy 25 tun bronzu pod rukama sochaře Stanislava Suchardy (1866-1916) a jeho kolegů (bratr Vojtěch Sucharda, Drahoňovský, Mařatka, Bambas, Čermák a architekt pomníku Dryák.)
Nahá dívka - bělohorská porážka, leží bezvládně při úpatí vysokého monumentu a nedokáže setřást hambu z roku 1620 ani holubí trus, který jí dnes halí nevábnou přikrývkou.
Dvouhlavý netvor se zlobně šklebí oběma svými tvářemi a se samozřejmou hrubostí utiskuje v mdlobách již ležící dívku - národní identitu. Ale naproti němu už zdravý reprezentant národa setřásá svou vlastní porobenou podobu, trhá pouta a hledí vstříc lepší budoucnosti. Palacký naslouchá pravdivým vyprávěním Historie a s nadhledem přijímá pověsti, s kterými jí do řeči skáče Fáma. Do toho tu trčí a pokřikuje Politika.
Postavy se svíjejí, trpí a opět se nadechují k novému žití, škrábou se vzhůru, nebo alespoň k výšinám hledí...
Strávil jsem na tomto "nevýletě" nějakých 40 minut a nenudil jsem se.

Z mdloby útisku k novému žití budils lid.
Svému buditeli a vůdci vděčný národ.

"Konečně nezbývá mi než tužebné přání, aby bůh požehnati ráčil dílu tomuto, tak aby hojně posloužilo národu našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má. Roznítí-li se kde čtením jeho v srdci ušlechtilém láska ku pravdě a právu, k řádu a králi, ke vlasti a národu víc a více, bude mi to za všecko mé úsilí tou nejmilejší odměnou!"
(František Palacký, 1848)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.