Karel Hlaváček (1874-1898)

21. dubna 2007 v 23:23 | zh |  Oblíbené texty
- dekadentní básník, symbolista, výtvarník
- za života se neprosadil, potýkal se s finančními problémy

-zemřel na tuberkulozu ve věku 24 let

Hrál kdosi na hoboj

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.


Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.


Za noci březnové

Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlý
za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl,
a polibek Tvůj byl, ač delikátní, přec jen mdlý…
v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel.
A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi,
já ved Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel:
proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními,
proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?
Tak pozdě bylo…Loutna zmlkla v okně ospalá,
i známý alt, jenž od večera ji už provázel,
i za řekou to rozpustilé trala, tralala…
i rytmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.
To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek
- já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl,
že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek
a jemné měly kadeře a plavé kolem čel.
Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel,
za potlesku a cupotu a chřestu černých skel,
a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl,
i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel,
tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell.


Modlitba

Ó Bože tichý, silný, mlčenlivý,
Ty, jehož tuším všady v strachu mdlém,
slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak teskně lká mé duše pode sklem.
Ó Bože tichý, mlčenlivý, silný,
Ty, jehož tuším všady pustou tmou,
k mé duši smutkem třesoucí se přilni
a uvaž nekonečnou bídu mou.
Ó Bože silný, mlčenlivý, tichý,
Ty, jehož tuším všady přítomným
a jenž jsi viděl všecky moje hříchy:
já chvím se, chvím před přísným soudem Tvým.
Slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak žaluje Ti z černých očí mých -
ó Bože tichý, silný, mlčenlivý
a zádumčivý v nocích tajemných.


Z žalmů

Pane můj!
Mé srdce vem, jež za noci bojácně chví se,
mé srdce vem nebohé v smutek svých dlaní,
a stiskni, až černá krev kouřící vykypí z něho
a zaplaví obzory, udusí slunce,
udusí plameny, udusí města a udusí moře -
snad potom přejdou ty bolestné chvíle,
kdy výčitka bázlivě šeptá, žes řekl:
Buď světlo!

ze Mstivé kantilény

Je večer - černé mraky jdou
neplodnou, chorou krajinou
se modlit Anděl Páně…
Klekají tiše na lada,
kde ironická nálada
mdle usmívá se na ně.
Je hříšný večer, večer mdlý,
nikdo se s nimi nemodlí.
A černé mraky k Věži jdou,
jež dříme v dálce za vodou,
a ruce věší na ni…
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.
Je hříšný večer, večer mdlý,
ni zvony mé se nemodlí.
A zbožné mraky dále jdou
se svojí marnou modlitbou
a s tichým smutkem jejím…
A moje rusá nálada
mdle usmívá se na lada
a ironizuje jim:
Je hříšný večer, večer mdlý,
u nás se nikdo nemodlí.

(…)

To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití -
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!
A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly
i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,
my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým mstivým hladem
jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:
že zrovna tuhle vášeň - slyšíš? slyšíš? -v našem těle snědém
my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!

. . .

Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel -
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla -
to den byl ospalý - kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světla zhasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.
Noc byla zamlklá - kdos podle řeky ještě šel -
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. - Že nevzroste nic. - Že nic nevzeplá.


Večer teskné nálady

Je večer- černé mraky jdou
jdou nad vodou, jdou pod vodou -
a teskná, šerá krajina
se pod nimi chvít začíná.
Je večer - mraky k městům jdou,
jež dřímou v mlhách nad vodou -
a k jejich věžím nehnutým
jdou krokem tichým, sehnutým.
Jdou mraky k věžím, marně jdou
s tesklivou, lhavou modlitbou -
jdou za vodu, jdou za lada,
kde Bojácných je nadvláda.
Jdou mraky v dálku, v dálku jdou,
kde kleknou s tesknou prosbou mou -
tam za vodou, tam za lady
u večer teskné nálady…


Mdlý večer

Mdlý večer, měsíc stonavý,
kus stříbra v řece třesavý
a světlo pižmem navlhlé.
A pravda - zvony stonavé
dnes nevzpomněly na Ave -
však Clitander zde, v noci, hle…
Je bledý, mdlý a stonavý
ten tulák vždycky kousavý,
však vždy též plný soucitu.
Ač struny v stříbře tavené,
přec dneska mdlé jsou, znavené -
hrál marně, chudák, v noci tu.
Cos divného jej hnalo, hle,
do noci pižmem navlhlé
a jemnou touhou omdlelé:
dva prsy byly stonavé
a jeho prsty laskavé,
i muselín prý soucit měl.
A struny byly pokorné
a jeho prsty pozorné
a Clitander též soucit měl…
Však ztratil všecku náladu,
než dopěl tesknou baladu -
teď civí v stříbro zelené…
(zkráceno)

Ač bylo všemu lhostejno dnes z všeho, všeho toho -
přec žluté růže plakaly, plakaly pro někoho,
jenž s těmi hovoříval, po nichž zbyla jen kdes dole
mdlá vůně leknínová, vymodralé pentle holé -
a jemně ironická píseň staré ve viole.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anna anna | E-mail | 22. března 2008 v 21:08 | Reagovat

už dlouho jsem nikde nenarazila na poezii....

2 dorian-gray dorian-gray | Web | 14. listopadu 2010 v 23:49 | Reagovat

hlaváček byl frajer, skvělé verše

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.